8. 1. 2021

2020 - randění, výlety a o koroně

 Příjde mi, že když člověk vzpomíná zpětně na předešlé roky, všechny vzpomínky jsou slité do jedné velké šmouhy, roky splývají v jeden. Proto bych si tu ráda připomněla, jaký byl rok předešlý a ráda jej tak uzavřela (protože zatím jsem kromě bláznivého výletu na Silvestra ani nestačila zaregistrovat, že se přehoupl rok nový.

1. ledna mi nebylo úplně dobře, s našima jsme trochu víc popíjeli víno u nočního koncertu Queen, a tak z rána 1. jsem se necítila úplně nejlíp. Ale vyhrabala jsem se a vyrazila jsem na výlet na rozhlednu, na třetí rande s jedním klukem. No každopádně schůzka se moc nevydařila a bylo to spíš trochu divné. Každopádně na toho kluka, do kterýho jsem byla opravdu platonicky zabouchlá (spíš jsme si jen psali) jsem myslela až někdy do května :D a to skoro pořád :D Takže tohle byl můj asi největší fail s opačným pohlavím :D Někdy na konci května mi konečně došlo, že z toho asi opravdu nic nebude :D.

Leden je taky spojený se stěhováním od našich, po roce a půl, kdy jsem byla u nich a po řadě neshod se objevila možnost, abych bydlela sama. Jeden by po tom hned hrábl, ale věděla jsem, že budu platit vyšší nájem a úplně se mi do toho moc nechtělo. Ale ve finále jsem byla tak trochu donucená a tak jsem někdy kolem 8. ledna snad (což je zrovna dnes) dorazila s dvěma kuframa do pořádně zaneřáděného bytu. Nastal čas, kdy jsem mezi službama jen uklízela, uklízela a uklízela, vyhodila jsem snad 10 pytlů a vylila x kýblů špinavé vody. Jsem tu doteď, a teď už vím, že to tu bude tak na půl roku, maximálně na rok. Faktem ale je, že se těším, až budu jednou bydlet v kompletně nově zařízeném moderním bytě, i když asi za více peněz.

Únor mám v jedné velké šmouze, přemýšlím, co se tak vlastně mohlo dít a žádný výrazný zážitek mě nenapadá. Jedině, že jsem myslím byla relativně spokojená v práci.

V březnu jak všichni víme začala korona, já měla nějakých sedm dní dovolenou a všechen čas jsem strávila na bytě o samotě, maximálně jsem šla ven se projít. Dělala jsem různé úpravy na bytě a myslím, že jsem si to docela užila.

Mám pocit, že nic zásadního se nedělo ani v dubnu a květnu, jen že v práci to bylo takové našponované, všichni byli nervózní co vlastně bude a nemluvilo se o ničem jiném než o koroně.

V červnu jsem vyrazila s dvěma mýma kamarádkama a s jednou další holčenou do Beskyd a udělaly jsme si výlet na Lysou horu. 

Hned na začátku července jsem se podívala znovu do Beskyd, tentokrát o pár kilometrů dále, na Smrk.

Co se týká léta, tak jedinou dovolenou jsem měla naplánovanou s našima do Jizerek, jeli jsme tak ke známým, faktem ale bylo, že bydleli spíš na kraji Jizerek a tak krom Ještědu jsem z těchto našich hor toho moc neviděla. Po tom co jsem dojela z dovolené jsem se seznámila s přítelem.

V září po velkých dilematech, jestli jet do Chorvatska nebo jen na Slovensko (protože korona) jsme spolu vyrazili do tepla k moři a doteď toho nelituji. Myslím, že kdybych nenačerpala tolik D vitamínu jako během této dovolené, nedala bych zbytek roku psychicky ani fyzicky a určitě bych lehla s nějakou nemocí.

Říjen až prosince byl takový pošmourný. Nedalo se nic moc dělat, v říjnu z nás udělali poprvé oficiálně covidové oddělení. Ze začátku nás bylo hrozně málo a strašně moc práce, bez legrace se celou dvanáctku pracovalo a někdy jsme byli rádi, když jsme se šli ve tři naobědvat. Všichni toho měli plný zuby. A navíc představa že je říjen a čekají nás takové ještě minimální čtyři měsíce. Nebudu lhát, že jedna z mála motivací k tomuhle všemu byla motivace finanční a ještě někdy stále je. Pak došla výpomoc od studentů a to bylo super, na směně bylo víc sester. Postupně jsme si zvykali a řekla bych že začátkem prosince jsme si našly systém, jak pracovat. 

Ale služby stále někdy stojí za to, 24. prosince v osum hodin jsme měli jeden exitus, pak se v noci zbláznili 2 pacienti, jeden byl dokonce agresivní a roztrhl kolegyni halenu a v 5 ráno jsme ještě resuscitovaly. Štědrá noc jako vyšitá. Každopádně mám pocit, že z letošních vánoc vůbec, ale vůbec nic nemám. Ale to tak asi bylo i u více lidí, ne jen u zdravotníků.

Taky jsem jednu noční odhazovala pacientovi nůž, protože byl agresivní a měla jsem strach, že se s ním po mě ožene, to jsem se tu chvíli asi poprvé ve špitále o sebe hodně bála :D Každopádně to má vše jednu výhodu a to to, že naše lůžka jsou více akutnějšího charakteru a tak jsem se naučila nějaké nové věci.

Večer 31. prosince jsme si udělali bláznivou 4 hodinovou vycházku, a byl to asi jeden z mých nejbláznivějších Silvestrů. Po Silvestru jsem tak nějak většinu času strávila v práci, a ani jsem neměla čas si utřídit myšlenky o roce předchozím a o roce následujícím. 

Teď mám dva dny volno, takže myslím, že nato bude čas. Jsem zvědavá, co přinese tento rok, přemýšlím nad bydlením, protože zde to nepůjde věčně, bydlení s přítelem, byly i myšlenky na změnu práce nebo bydlení jinde než v Brně. Chtěla bych se naučit skloubit zdravou životosprávu s prací, ráda bych se vydala na pořádnou cestu do zahraničí, tak snad to půjde.

To je  asi vše tak nějak v kostce, už i tak je článek dost dlouhý. A co Váš rok? Budu ráda když mi napíšete nebo pošlete odkaz na Váš článek.

Zdraví vás, 

Irwin



18. 8. 2020

Po dlouhé době

 Milí čtenáři a kolemjdoucí,

nějaký ten pátek jsem tu nebyla a jak se tak dívám, i zde na blogspotu se udály nějaké změny.

Upřímně mně vždy mrzí, když si oblíbím nějaký blog a autor najednou z ničeho nic utichne. Dneska mám lenošivé odpoledne (asi se není co divit, venku je vyloženě podzimní počasí) a tak mě napadlo, že bych zde o sobě mohla dát aspoň trochu vědět.

Upřímně říkám, že se za sebe trochu stydím, protože se sníženou aktivitou na blogu se i snížila frekvence komentování na jiných blozích, ale abych pravdu řekla, ani jsem žádné články teď moc nečetla...

Není to poprvé, kdy jsem si na blogu dala takovou menší pauzu, a co tak vzpomínám, tak to většinou vždy bylo v období léta. Takže teď je otázkou, jestli s podzimním obdobím dostanu novou chuť na blogování :) Upřímně jsem sama zvědavá, jak to dopadne ...

Jak jsem psala, je takové hodně pošmourné odpoledne a s ním na mě přišla i celkem přemýšlivá nálada. Přemýšlím nad sebou a nad tím, jak zapadám do různých kolektivů :) V lepším případě mi příjde, že mě lidé v kolektivech tak nějak snášejí, ale že by mě brali úplně mezi sebe, to moc ne. Což se na sebevědomí člověka vždy podepíše a mě upřímně tohle dost omezuje, v seznamování a ve všem. Přemýšlím, jestli to nějak řešit nebo nechat být. Na druhou stranu, když vás něco omezuje, měli byste se snažit to vyřešit... Chybí mi někdo, kdo to má podobně, s kým bych o tomto mohla pokecat a možná proto sem o tom všem píšu.

Jinak ale dle časových možností užívám léto, mám ještě nějaké plány, dovolenou, občas si jdu zaběhat, občas kolo, a řekla bych, že jsem teď docela akční, takže i proto nemám moc čas na blog.

Ale jak jsem psala, kdo ví, třeba s ospalým podzimem budu trávit i více času doma a zase mě to chytne. Jestli jo, tak se budu těšit :)

Irwin



Výlet na Kralický Sněžník, k pramenu Moravy. Když pominu šíleně překomercionalizovanou Dolní Moravu se stezkou v korunách stromů, elektro koloběžkami, předraženou lanovkou a nevím čím vším ještě, tak pokračování dále na Vrchol Kralického Sněžníku můžu jen doporučit :)


31. 5. 2020

Mužům obdiv, ženám uznání (M. Plzák)

Ahojte,

tak dnes jen takový kratší článek do rubriky osobní rozvoj, kam jsem už dlouho nic nepřidala.

Dneska na mě na youtube vyskočily videa od Pavly Šebkové s přezdívkou Shy Artist. Tuhle již paní sleduju už nějakou dobu a myslím, že věci od ní dávají hlavu a patu, navíc je to sympatická osobnost a její hlas se moc hezky poslouchá.

Upřímně, váhala jsem, jestli sem tyto dvě videa přidávat... Někdo my mohl říct, to je hloupost, takhle to fungovalo možná před 100 lety, tyhle názory jsou zastaralé a moderní žena se chová jinak. Ano, možná je něco trochu přehnané, ale věřím, že ten základ by mezi partnery fungovat měl, tedy pokud chcete, aby ten vztah měl nějakou životnost :).  Pro ten pravdivý základ, který by podle mě MĚL fungovat jsem se rozhodla, že zde videa chci mít, tak třeba se budou líbit i vám...

                                        

                                        

Jinak Pája napsala také jednu knížku pro děti, můžete se mrknout tu ;) Je zde namluvená ukázka Viktorem Preissem, který má opravdu skvělý hlas.  Pája navíc knihu doplnila krásnými ilustracemi, zvažuji, že si ji pořídím :)

Irwin

18. 5. 2020

Jestli se ke mě hodíš, nabydu k tobě spád

Milí čtenáři a kolemjdoucí,

možná jste si všimli, že nepřispívám úplně často. Může za to jaro, jakmile je venku pěkné počasí, tak mám chutě lítat po všech čertech. Kdo by ne, že?

Jinak ano, nadpis je z písničky od Lucie. Možná to zní jako strašné klišé, ale hrozně se mi ta věta líbí :D.

Menší varování, tenhle článek je o mém životě a o běhu, takže pokud vás ani jedno nezajímá, popřípadě nemáte rádi sportovní nadšence, tak radši dál nečtěte :D


Z procházky v lese plném pomněnek

Konečně jsem si pořídila nový deník, haha. To doporučuje i autor knihy Najděte si svého Marťana. Má nápis My black a stál mě asi 40 kč bez poštovného. Tak jsem si hezky vyzdobila první stránku pro květen, nějaké body, co bych chtěla splnit a tak si tak různě píšu, co mě napadne. Možná je to praštěné, ale je to fajn :D


Pomalu se mi začínají rýsovat plány na léto - konečně nějaké! Nebude to nic velkého, ale i tak se moc těším! Měla bych strávit týden v Jizerských horách a týden na Vysočině ❤.

Jinak, co momentálně dost ovlivňuje můj život, tak je běh. Byla jsem teprve cca 9x, to je ale můj rekord. Kdykoliv jsem se dřív snažila začít běhat, bolela mě hlava s pocitem, že mi musí někde rupnout nějaká cévka, pak přišla bolest kyčle, no nikdy jsem určitě nevyběhla více jak 4x v pravidelném intervalu.

Ani nevím, jak se to stalo, když jsem začátkem května vyrazila poprvé, zase jsem to přepískla a druhý den jsem nemohla chodit ze schodů ani do schodů, protože mě bolelo koleno. Počkala jsem necelý týden a vyrazila jsem znova. Vždycky jsem věděla, že běh je vášeň a všem běžcům jsem ji záviděla, ale nikdy jsem ji nenašla. Až se tak konečně stalo, i když to může znát jako hrozné klišé (á jé, další). Se sluchátky v uších, překonávat se a běžet dál.

No, aby to nevypadalo, že jsem nějaký velký běžec, moje standardní trasa má nějaké tři kilometry a ani ty zdaleka neuběhnu bez chůze :) :D Ale pomalu cítím, že postupně zvládám uběhnout o pár desítek metrů více. Sice stále funím jak lokomotiva, ale naštěstí mám nahlas hudbu a neslyším se :D Už jsem se i naučila nesnažit se dělat dojem na kolemjdoucí a prostě si běhám jen pro sebe, což je to nejlepší, co může být. Je mi jedno jak vypadám, protože jsem pyšná, že jsem se donutila vůbec zvednout zadek.

Taky mi běh hodně pomáhá zlepšit náladu i přes věci, které se mi úplně nevyvíjí podle plánů. Nebála bych se říct, že je to dokonalé přirozené antidepresivum :) Když se jdete proběhnout, všechny starosti se zdají o něco menší.

Už delší dobu mám menší sen zúčastnit se závodů Běhej lesy, například Vysočinu. I jako úplného neběžce mě to lákalo, že bych chtěla jednou... Teď to píšu velice opatrně a se strachem, že to nedokážu a že se zase přestanu hýbat. Ale to velké přání, že bych to opravdu dokázala, tu stále je. Momentálně jsem ale vděčná i za to, že mě při běhu nic nebolí a tělo funguje jak má. Uvidíme, jak se to vyvine dále.


Holštejn - výlet na Velkou Dohodu, lanové, lezecké a ferratové centrum 

A co vy, je nějaká aktivita, do které jste se nově zamilovali?

Mějste se fajn, Irwin.

6. 5. 2020

Čtenářský deník I. duben

Už delší dobu si říkám, že by bylo fajn si sem na blog zaznamenávat všechny přečtené knihy (nejen ty, které se mi opravdu líbily) v určitém časovém sledu.

A konečně nastala ta chvíle. Zde je přehled za měsíc duben. Uvidím, jestli mi to vydrží nebo nevydrží. Navíc, já jsem čtenář spíše šnek, takže je možné, že "čtenářský deník" vyjde třeba jako shrnutí dvou nebo tří měsíců, ale pokusím se mít všechny přečtené knížky uceleně zaznamenané.

Takže, teď už k dubnu ...

1. Jako v nebi, jenže jinak (2019) - Aleš Palán



V pořadí již druhá kniha o lidech, kteří žijí tak trochu jinak (první Raději zešílet v divočině). O lidech, kteří se stali novodobými samotáři. Žijí po všech možných koutech České republiky, většinou v symbióze s přírodou, často ve velice prostých podmínkách.

Stejně jako u první knihy nám Aleš Palán zprostředkovává a přibližuje život těchto lidí v osmi rozhovorech. Osm různých příběhů, motivů k takovému životu. Šest mužů a dvě ženy.

Obecně bych tyto lidi rozdělila na ty, kteří si samotářský život zvolili a na ty, kterým se tak nějak stal a přihodil. To, jak mě kniha bavila se odvíjelo od jednotlivých rozhovorů, některé jsem se musela spíše nutit, jiné se četly samy.

Čeští samotáři:

Bajza má panickou hrůzu z nemocnic a doktorů a absolutně jim nevěří, má pojízdnou V3Sku, kde má koně, psy a zároveň svoje obydlí a v zimě dost trpívá hlady, protože nejsou peníze. Sice samotář, ale s dobrou společností se rád rozpovídá. Rozhovor s Bajzou byl pro mě druhým nejlepším.

Petr Lobeč, vášnivý potapěč, chovatel psů husky, sběratel se slušným harampádím na zahradě.

Starší paní Kateřina Procházková, žijící v poeticky znějícím uskupení domků kdesi v kopcích - v Člověčí. Žije zde od malička, protože to byl již maminčin sen a Kateřina v podstatě jiné žití ani nezná.

Zdeňa Sátora říká: "Žádný smutek mňa eště nepřekvapil". Důchodce, žije si ve svém polorozpadlém domku, zahrada plná všeho možného včetně aut, které mu sem navozil synovec. Svojí prostotou šťastný člověk....

Petr Broukal mi byl asi nejsympatičtější a jeho styl života mi dával asi největší smysl. Opravdu hodně rozumí psům a zvířatům celkově, ale taky přírodě a její propojenosti a má vůči ní úctu, což dokazuje i na svém pozemku. Za anglický trávník by se prý měla odvádět zvláštní daň, protože co se zvířat a rostlin týče, je to místo zcela mrtvé. Někdy bych si rozhovor s ním přečetla znovu.

Michael Stoniš, velký bohém, malíř, dříve velký podnikatel s keramikou, který se po letech vydal duchovnější cestou.

Anděl, jediný poustevník v České republice. Modlí se za všechno a za všechny.

Karin Kocumová, připomíná mi trochu divoženku v maringotce, která chytá nevítané zvířecí návštěvníky do krabiček, aby je pak mohla pustit někde v lese. Bývalá učitelka, která nezvládla ruch a šum velkoměsta a odstěhovala se tak do přírody kdesi v Jizerských horách...

Takto mi těchto osm lidí utkvělo v hlavě a nejspíš si je budu také tak pamatovat. Ale, více rozhovorů mě zaujalo spíše v prvním díle, v Šumavských samotářích.

Každopádně ale pochvala za skvělý název knihy.

Moje hodnocení: 70%

2. Najděte si svého Marťana (2008) - Marek Herman


(1)
 Co skrývá tento nápaditý a trochu legrační název? Je to opět kniha o seberozvoji, ale spíše bych ji popsala jako návod jak porozumět sobě, ostatním lidem a jak s nimi utvářet dobré vztahy. Ať přemýšlím jak přemýšlím, už ani nevím jak si ke mě našla cestu ...

Marek Herman je český učitel. Kolik znáte učitelů, kteří svoji práci dělají dobře, to co učí je baví, dětem se opravdu věnují, chovají se k nim s respektem a snaží se srozumitelně předat nějaké vědomosti? Možná jich nebude mnoho. Co za to ale může, nekonečné osnovy, které stejně nemají šanci dětem utkvět v hlavách a kvůli tomu chybění času na známé škola hrou nebo jsou to jen výmluvy? Nebo jsou dnešní děti opravdu tak nezvladatelné a bez zájmu? Nebo jsem já moc skeptická? Ke každému dobrému učiteli mám opravdu velký respekt. A po této knize věřím, že Marek Herman je opravdu dobrým učitelem.

Knihu teď nemám po ruce a ať jsem se snažila jak jsem se snažila ji sesumírovat, nějak se mi to nezadařilo :D Tak si zkuste určitě přečíst tento článek, třeba vám udělá trošku lepší představu :D

http://novinky-simic.blogspot.com/2018/03/najdete-si-sveho-martana-marek-herman.html

 anebo tento

http://gimialma.blogspot.com/2017/01/najdete-si-sveho-martana.html.

                                                     
Každopádně, knížku doporučuji všemi deseti, je psána velice milým způsobem, takovým, že máte pocit, že to s vámi autor myslí opravdu dobře :) :D. Taky jde ve věcech opravdu hodně do hloubky, nejsou to jen fráze. Důležitost přikládá výchově dětí do šesti let, protože během této doby se utváří většina osobnosti človíčka. Klade důraz na pěstování dobrých vztahů a jak jich dosáhnout. Nejedná se přitom o žádnou alchymii, ale o jednoduché rady jako opravdu naslouchat tomu, co nám ať už dítě nebo dospělý říká, základní potřeby lidí.

V knize je tolik informací, že si ji brzy musím přečíst znovu. Plánuju si ji koupit do knihovny, což dělám málokdy.

Škoda, že mi tuhle knížku nedoporučil třeba nějaký učitel ve škole :)

Moje hodnocení: 95%

Jo a taky jsem teď objevila, že autor (spolu s Jiřím Haldou) v roce 2019 vydal další knihu: "Jsi tam, brácho?", takže už se těším na další, určitě výživné a moudré počtení...
_________________________________________________________________________

Tak nějak si říkám, že je asi dobře, že toho nepřečtu za měsíc víc, protože by to byl asi hodně nechutně dlouhý článek :D

Mějte se fajn, žádné stresy a chmury a taky pocit, že vše nějak zmáknete, ať se zrovna potýkáte s čímkoliv.

Irwin

Zdroje obrázků: (1)